HISTORIE

Venice Simplon-Orient-Express
Dne 4. října 1883 vyjel z nádraží Gare de Strasbourg v Paříži vlak směrem k vzdálenému Rumunsku. Měl malou, ale elegantní lokomotivu 2.4.0., č. 505, Chemin de Fer de L'Est of France, dále zavazadlový vůz, dva obrovské (podle tehdejších měřítek) velmi luxusní spací vozy, nádherný jídelní vůz s kuřáckým salonkem a vůz pro personál.

Nazýval se "Orient-Express" a vezl asi 40 pasažérů, pozvaných na cestu člověkem, podle jehož nápadu byl vlak sestrojen - Belgičanem Georgem Nagelmackersem. Tato první jízda plnila titulky celého civilizovaného světa díky novináři jménem Henri Stefan Opper de Blowitz, pařížskému korespondentovi londýnských Timesů, který posílal časté zprávy z cesty na východ. Zpestřoval své články rozhovory na nejvyšší úrovni - např. s králem Karlem z Rumunska (který hostil všechny cestující během čekání vlaku) a sultánem Abdulem Hamidem II, vládcem Turecka, se kterým mluvil v Konstantinopoli, v cílovém místě cestujících.

George Nagelmackers

Tehdy nemohl vlak jet dál než do Giurgiu, asi 70 km za Bukurešť, kde se železnice křížila s Dunajem. Cestující museli přejet Dunaj trajektem a pak pokračovat místním vlakem do Varny v Bulharsku, kde se nalodili na loď a ne právě pohodlně přes noc docestovali do Konstantinopole. O několik let později byly vybudovány v Rumunsku nové tratě a mosty a na přelomu století bylo možné dojet vlakem do Konstantinopole přes Budapešť, Bělehrad a Sofii za tři dny a tři noci (2 900km).

Georges Nagelmackers vytvořil společnost Compagnie Internationale des Wagons-Lits et des Grands Express Europeens krátce před inaugurační cestou "Orient-Expressu", ale mnoho let poté, co plánoval a studoval spací vozy v Americe pod vedením Williama d'Alton Manna a Georga Mortimera Pullmana. Jeho společnost byla pod patronátem belgického krále Leopolda II. Do r. 1919 byly spací vozy zhotoveny v hnědé barvě, poté byly známy v barvách modré a zlaté.

Nagelmackersovi bylo 38 let, když uspěl s "Orient-Expressem". Jeho otec byl bohatý bankéř a on i jeho syn se zajímali o rozvoj železničního průmyslu. Rozmach společnosti "Grands Express Europeen" nastal pár let poté, co se "Orient-Express" stal známým mezinárodním vlakem, ale i měřítkem luxusu a prestiže. Spací vozy začaly křižovat Evropu od Calais a Ostende. Bohatá vrstva Britů hojně cestovala po Evropě, ochotna platit za luxusní vlaky a paláce, na rozdíl od příslušníků jiných národů, jejichž vrstva bohatých byla podstatně menší. Situace se změnila na přelomu století, kdy se k Britům přidali bohatí Američané, Francouzi a Němci.

Bohatí a slavní, aristokrati a ti mocní, jezdili "Orient-Expressem" do Vídně, Budapešti, Bukurešti a někdy až do Konstantinopole. Tehdy, v 90. letech 19. století se začalo vlaku říkat "Vlak králů, Král vlaků". Ale legendy o špionech, záhadách, vraždě a intrikách se začaly objevovat až ve 20. letech 20. století.

V r. 1889 začala jedna firma v Hamburku nový projekt a dokončila jej o 8 let později. Byla to stavba Simplonského tunelu pod Alpami, spojující Švýcarsko a Itálii, ve své době nejdelší tunel na světě, měřící asi 20km. Paříž se tak značně přiblížila Milánu a Benátkám a tunel rovněž znamenal další trasu do Konstantinopole. Od r. 1921 se vlaku začalo říkat "Simplon-Orient-Express".

Georges Nagelmackers zemřel rok před otevřením Simplonského tunelu. "Simplon-Orient", jak se vlaku v té době říkalo, jezdil do Milána a Benátek a od r. 1910 do Terstu. V té době britská společnost začala objevovat krásy Benátek a kupovat nebo si pronajímat benátské paláce. Pro tyto lidi byl "Simplon-Orient" jediným prostředkem, jak se do Benátek dostat.

Léta 1907 - 1914 byla dobou rozkvětu "Orient-Expressu", jehož vybavení bylo nejlepší v Evropě a klientelu tvořili nejvýznamnější a nejzámožnější lidé té doby.

První světová válka přerušila cestování vlakem po Evropě. Jeden z vozů Wagon-Lits (č.  2419 z "Orient-Expressu") byl použit při německé kapitulaci v Compiegne v listopadu 1918. Vagón zůstal jako památník a byl opět použit Hitlerem při kapitulaci Francie v r.  1940. Později byl převezen do Berlína a v r. 1945 zničen jednotkami SS.

Ihned po první světové válce nastal mohutný rozvoj cestování po Evropě a na Střední východ. Bylo rozhodnuto, že hlavní vlak do Řecka a Turecka se musí vyhnout Německu a Rakousku. To byla doba, kdy byl zkonstruován nádherný nový expres, který měl používat trasu přes Simplonský tunel a začalo se mu říkat "Simplon-Orient-Express". Trasa vedla z Paříže (Lyonu) do Vallorbe, Lausanne, Brigue, přes Simplonský tunel, Miláno, Benátky, Terst, Bělehrad, Nisch a Crveni Krst a tady se dělila na trasu vedoucí do Sofie a Istanbulu a druhou do Thessaloniki a Athén.

Cesta z Paříže do Istanbulu trvala pouze 56 hodin, ale vždy se zachovávaly tradičně tři noci ve vlaku. Bylo to nejrychlejší spojení na této trase a nikdy nebylo překonáno. "Simplon-Orient-Express" zažil 19 let své vyjímečnosti, jeho vybavení bylo stále zdokonalováno a jeho sláva byla světová. Některé ze spacích vozů z 20 a 30. let minulého století, které jsou v současnosti zrestaurovány a jsou součástí dnešního vlaku, představují vrchol řemeslného mistrovství.

Na rozdíl od všeobecného přesvědčení a filmu "Vražda v Orient-Expressu" nebyl ve skutečnosti k vlaku nikdy připojen denní vůz Pullman. Agatha Christie nikdy nenapsala knihu s tímto názvem, nazvala ji "Vražda ve voze Calais" a první vydání ještě před válkou se objevily pod tímto jménem.

Navzdory veškeré literatuře o "Orient-Expressu" z 20. a 30. let nebyli typickými pasažéry špioni a politici. Byli to královští vyslanci a kurýři, ale jejich počet včetně obchodníků se zbraněmi by však vlak neudržel stále v ekonomickém zisku, jak dokládá historie. První úsek z Calais přivážel Brity, v Paříži přistoupili francouzští vládní úředníci s rodinami a bohatí turisti a obchodníci - než byla zavedena spolehlivá letecká doprava. První lety Air France a Imperial Airways do Athén a Turecka ve skutečnosti trvaly déle než cesta vlakem, protože se nelétalo přes noc. V období mezi válkami inspiroval tento luxusní vlak, který přejíždí šest hranic, různé umělce k natočení šesti celovečerních filmů, k napsání devatenácti knih a ke složení hudební skladby.

Cestující přes Bulharsko byli často vystaveni energickému a nevypočitatelnému řízení vlaku Jeho Výsostí králem Borisem III. Král, velký obdivovatel železnic, rád cestoval na stupátku a přebíral řízení.

Za druhé světové války utrpěly železnice značné škody a také společnost Wagon-Lits Company. Přesto byl v prosinci 1945 obnoven provoz poněkud méně luxusního "Simplon-Orient-Expressu, který však jezdil jen do Terstu. Pomalu se začala obnovovat i stará trasa na Balkán, ale v té době již Jugoslávie a Bulharsko byly za "železnou oponou". Objevilo se mnoho komplikací, říkalo se, že některé nejlepší spací vozy byly odpojeny a objevily se opět za několik měsíců. Úřady rozhodly, že se smějí používat jen nejstarší vozy, a to až do r. 1952, kdy se zlepšila situace v Jugoslávii. Bylo postaveno asi dvacet nových spacích vozů druhé třídy a až do 26. května 1962 "Simplon-Orient" fungoval jako středně luxusní vlak.

Byl nahrazen vlakem, který se skládal většinou z denních vozů, ale dvakrát týdně byly připojeny spací vozy z Paříže do Istanbulu a třikrát týdně do Athén. Na původní trase z Calais do Paříže jezdil tzv. "Přímý Orient-Express" a jeho osazenstvo tvořili hlavně turečtí dělníci, chudší turisti a venkovani. Takto vlak fungoval, dokonce i bez jídelného vozu, až do května 1977.

V říjnu 1977 se James Sherwood, prezident Sea Containers Group, zúčastnil aukce Sotheby's v Monte Carlu. Koupil dva spací vozy a tak začal celý proces návratu velkého vlaku zpět do života. Od té doby bylo zakoupeno 35 historických restauračních vozů, pullmanů a spacích vozů. Byly restaurovány v dílnách v Anglii, Belgii a Německu. Mnoho kontinentálních vozů bylo nalezeno ve Španělsku, některé vozy byly odkoupeny od muzeí, soukromých sběratelů a cateringových společností, které je používaly jako restaurace.

Restaurování devíti starobylých pullmanových vozů, které jezdí po Anglii, se provádělo ve městě Carnforth v Lancashire. Rekonstrukce těchto historických vozů byla tím nejdůležitějším a vyžádala si značné strojírenské zásahy a kompletní vnitřní úpravy. Vozy mají svou krémovou a hnědou barvu. Vlak se jmenuje British Pullman.

Kompletní přestavbu spacích vozů měli na starost Bremer Wagonbau v Brémách v Německu a dílnách Wagons-Lits v Ostende, v Belgii. Všechny vozy jsou zdobeny v autentických barvách Compagnie Internationale des Wagons-Lits et des Grands Express Europeens. Vnitřní dekorace, prováděná pod dohledem Gerarda Galleta v Paříži, je zcela autentická v každém detailu.

25. května 1982 uskutečnil James B. Sherwood svůj velký sen, když Venice Simplon-Orient-Express vyjel z Victoria Station do Benátek. Byla to první z dalších pravidelných jízd. Mezi pasažéry byli angličtí lordi a dámy, aristokrati, osobnosti showbusinessu, politici a velcí průmyslníci.